Diagnostika

   Diagnostika VHC je laboratorní. Při klinickém či laboratorním podezření, nebo screeningovém vyšetření je vyšetřována krev na přítomnost protilátek proti VHC (anti-HCV). Pozitivita tohoto vyšetření není jednoznačně důkazem pro aktivní onemocnění. Anti-HCV pozitivita může přetrvávat i po prodělané a již odhojené infekci. Stejně tak negativita protilátek zcela nevylučuje možnost infekce. Diagnózu je možno spolehlivě stanovit až vyšetřením HCV RNA metodou PCR. Pozitivita tohoto vyšetření svědčí pro aktivní infekci. Rozdělení na akutní či chronickou infekci je možné stanovit ihned jen v případě dostupnosti negativního vyšetření PCR v minulosti. Při negativitě protilátek anti-HCV u rizikové osoby s elevací jaterních transamináz je vhodné doplnit vyšetření PCR pro finální vyloučení této etiologie z okruhu zvažovaných onemocnění. U pacientů s již potvrzenou chronickou infekcí VHC je vhodné posoudit stupeň jaterního postižení. Tradičně je používáno histologické vyšetření vzorku jaterní tkáně odebrané punkcí. V posledních letech je rovněž metodou volby jaterní elastografie, tzv. fibroscan. Existuje několik klasifikačních systémů k určení stupně postižení. Jednou z nejpoužívanějších je stupnice Child-Pugh. K posouzení rizika vzniku hepatocelulárního karcinomu se nejčastěji vyšetřuje sérová hladina alfa-1-fetoproteinu v kombinaci s některou ze zobrazovacích metod. Všechny zmiňované vyšetřovací metody mají své limity.