Prognóza a doporučení

   U méně než 1% nemocných s akutní VHB může dojít k tzv. fulminantnímu průběhu, což představuje život ohrožující stav. U přibližně u 5 % nakažených přejde infekce do chronického stádia. O chronické fázi hovoříme při přetrvávání známek virové aktivity po dobu delší než 6 měsíců. Aktivní chronická virová hepatitida B může vyústit v jaterní fibrózu, cirhózu nebo jaterní selhání. Pacienti s chronickou VHB jsou ve významně vyšším riziku vzniku hepatocelulárního karcinomu.

   Prevence

   Účinnou prevencí přenosu sexuální cestou je zodpovědné chování včetně používání kondomu. Vzhledem k dostupnosti rekombinatní vakcíny je aktivní imunizace efektivním způsobem, jak zabránit přenosu a dalšímu šíření této infekce. Až u 95% imunokompententních osob vzniká po očkování dostatečná a dlouhodobá protilátková odpověď chránící proti této infekci. Aplikuje se intramuskulárně preferenčně do deltového svalu ve třech dávkách ve schématu 0, 1, 6 měsíců. U novorozenců HBsAg pozitivních matek je vakcína aplikována krátce po porodu do stehenního svalu. Od roku 2001 jsou v České republice proti virové hepatitidě typu B očkovány plošně všechny děti. Proto lze očekávat, že dosud nepříliš vysoká proočkovanost naší populace v budoucnu stoupne. Alternativou může být i kombinovaná očkovací látky proti virové hepatitidě A i B.

   Léčba

   Léčba akutní virové hepatitidy je většinou symptomatická a podpůrná. Obvykle probíhá za hospitalizace umožňující klidový režim a přísné dodržování diety včetně alkoholové abstinence. U některých pacientů se podávají parenterální formou aminokyseliny, esenciální mastné kyseliny a vitamíny. Pouze u velmi těžkého průběhu akutní hepatitidy se podávají antivirotika, nejčastěji lamivudin či adefovir dipivoxil.

   Pro léčbu chronické hepatitidy typu B se používají antivirotika (lamivudin, adefovir dipivoxil, entecavir, telbivudin, tenofovir a emtricitabin) a konvenční a pegylovaný interferon alfa. Tato léčba je centralizovaná do specializovaných center.

   Diagnostika

   Na možnost akutní virové hepatitidy většinou upozorní ikterus. Obtížněji diagnostikovatelný může být asymptomatický nebo anikterický průběh onemocnění. Při laboratorním vyšetření osoby s akutní virovou hepatitidou typu B zjišťujeme většinou významnou elevaci ALT i AST, typicky se jedná o více než 10 násobné zvýšené oproti normě. Dále bývá patrna elevace sérové hladiny bilirubinu (konjugovaného i nekonjugovaného), koagulopatie, která se projeví prodloužením protrombinového času (Qiuck) nebo poklesem hladiny antitrombinu III. Specifickou metodou pro diagnostiku akutní, chronické nebo infekce VHB prodělané v minulosti je sérologie. V případě jakékoliv diagnostické nejasnosti nebo pro definitivní důkaz chronické infekce se používá detekce DNA VHB metodou polymerázové řetězové reakce (PCR). Pozitivita tohoto testu svědčí jednoznačně o aktivitě infekce. U pacientů s potvrzenou chronickou infekcí nebo léčených osob se tato vyšetřovací metoda používá pro stanovení aktivity virového množení stanovující počet virových částic v objemu, tzv. virovou nálož.

   Diferenciální diagnóza

   Diferenciálně diagnosticky nutno odlišit hepatitidy jiné infekční i neinfekční etiologie.

   Klinický obraz

   Inkubační doba je relativně dlouhá, konkrétně v rozmezí 40-180 dní. Klinické onemocnění začíná celým spektrem prodromálních příznaků. Nejčastěji se jedná o gastrointestinální symptomy jako je nechutenství, nauzea, zvracení či meteorismus. Nezřídka se vyskytuje také únava a bolesti kloubů, které pro ostatní hepatitidy nejsou typické. Za 1-2 týdny po začátku prodromálních příznaků dochází k rozvoji ikteru (žluté zbarvení kůže nebo očního bělma v důsledku zvýšené hladiny bilirubinu). Ikterus o několik dní předchází vylučování tmavé moči a někdy i světlé, acholické stolice. Ikterická fáze onemocnění trvá většinou 1-3 měsíce. Během této doby může dojít i několikrát k přechodnému zlepšení a opětovné progresi ikteru doprovázeného elevací(zvýšením) hodnot jaterních transamináz.

   Epidemiologie a patogeneze

   Odhaduje se, že na celém světě je nakaženo virovou hepatitidou B přibližně 350 milionů osob. Velká část z nich v Asii, kde je prevalence této choroby tradičně nejvyšší. Země ve střední Evropě včetně České republiky patří k oblastem s nízkou prevalencí. V posledních pěti letech bylo v našem státě ročně hlášeno 200-300 případů akutní virové hepatitidy B. Dlouhodobě má zde její výskyt mírně klesající tendenci. Existují celkem 3 cesty přenosu: parenterální, sexuální a vertikální. Vyplývá to ze skutečnosti, že se virus v lidském organismu nachází především v krvi a sekretech pohlavních cest. Odhaduje se, že sexuální přenos se podílí přibližně 50 % na veškerých případech onemocnění VHB. K přenosu virové hepatitidy typu B tímto způsobem dochází při nechráněném sexuálním kontaktu s infikovanou osobou. U parenterálního přenosu hraje důležitou roli tzv. mikroparenterální přenos, kdy jsou v domácnosti kontaminovány různé předměty minimálním množstvím infikované krve. Je to umožněno poměrně dlouhým přežíváním životaschopných virových částic na kontaminovaných površích. Vertikální cesta hraje v současnosti v České republice zcela marginální roli vzhledem k rutinnímu očkování novorozenců HBsAg pozitivních matek. Očkování novorozenců krátce po porodu je dostatečnou ochranou před vertikálním přenosem infekce. Infekce virem hepatitidy B způsobuje akutní popř. chronický zánět jater, jehož součástí je nekróza (odumírání) postižených hepatocytů (jaterních buněk). Množství postižených jaterních buněk je velmi proměnlivé. U akutní hepatitidy nemusí mít i relativně těžké postižení vyústit v nevratné postižení, vzhledem k vysoké regenerační schopnosti jater.

   Úvod

   Vyvolavatel virové hepatitidy typu B (VHB) je znám od roku 1965. Jedná se o malý, obalený DNA virus patřící do čeledi Hepadnaviridae. U osob nakažených VHB může zároveň probíhat infekce virovou hepatitidou D, která nemůže probíhat samostatně. Virová hepatitida typu D je v ČR zcela raritní. Záchyt obou těchto onemocnění podléhá v České republice povinnému hlášení.

    Prognóza a doporučení

   Onemocnění zůstává i nadále nevyléčitelné, ale při včasném odhalení je úspěšně léčitelné. Prognóza včasně odhalených a dobře spolupracujících pacientů je v současnosti velmi příznivá a délka života infikovaných osob nemusí být významně zkrácena v důsledku tohoto onemocnění.